Dyslexie má řešení

Dyslexie není léčitelná, ale přesto existuje řešení. Že je to blbost? Ale ne. Existuje dokonce 85 % šance na úspěch. Chcete vědět víc? Tak pokračujte ve čtení.

Protože 85 % šance na úspěch je opravdu hodně! Poruchy učení totiž úzce souvisí s vadou zraku, která na rozdíl právě od dyslexie, řešení má.

Začneme obecně. O dětech s dyslexií se říká:

• že čtou pomalu,
• nepamatují si o čem četli,
• často se v textu ztratí,
• nesoustředí se.

Super teorie. Ale přemýšleli jste někdy, jak se cítí dítě s dyslexií? Co prožívají jeho rodiče a jak moc to trápí jeho paní učitelku? Začneme s dětmi.

Jak se cítí dítě s dyslexií, které nestačí svým spolužákům?

I kdyby se pokrájelo, postavilo se na hlavu, nikdy nedostane dobrou známku. Nikdy. Možná v tělocviku, nebo výtvarce, ale jinde ne.

Neustále ho provází věta typu: musíš se víc snažit. Už to nesnáší. Říká to máma i paní učitelka. Jakoby nikdo nevěděl, že už se snaží. Že víc už to nejde.

Nejhorší je, když paní učitelka před celou třídou nahlas říká známky a dítě ví, že to zase bude katastrofa.

Koho by to bavilo? Dyslektické děti se proto těší, až ze školy konečně vypadnou. Je to jejich jediná naděje a stačí to vydržet už „jen“ pár let.

Dyslexie a rodiče?

Vidí své dítě, jak se trápí. A neví, jak mu pomoct. Podporují ho v učení, jak mohou, ale víc už to prostě nejde. Učí se spolu každý den.

Přitom ví, že mají chytré dítě. Zapamatuje si všechno, co kde slyší, ale když se má učit sám, tak mu to do té hlavy neleze.

Pořád aby nad ním seděli a učili se. Místo odpočinku, místo času sami pro sebe, nebo pohody s rodinou, se musí každý den doslova (m)učit.

Ve skutečnosti je to taky nebaví. Ale co mají dělat? Musí to vydržet ještě pár let a pak doufat, že ho vezmou alespoň na ten učňák.

Dyslexie a paní učitelka?

Paní učitelce v tom totiž taky není dobře. Chtěla pracovat s dětmi, chtěla je učit nové věci, ale pořád ji to někdo kazí. V každé třídě se najde někdo, komu to nejde.

Přitom paní učitelka dobře ví, že dyslektické dítě není hloupé. Ve škole totiž všechno ví, všemu rozumí. Ale pak při testu udělá úplně zbytečné chyby. Vyloženě z nepozornosti.

Nojo, kdyby se na to doma alespoň podívali, ale to ne. Ti rodiče na něj vyloženě kašlou. Hlavně, že má zase nový mobil.

Dítě na sebe poutá pozornost, je to vyloženě třídní kašpárek. Pro jistotu ho přesadí do zadní lavice, aby od něj měla klid a hlavně, aby nerušil ještě i ostatní.

A co když je to všechno jinak?

Výzkumy ukazují, že až 85 % dětí s poruchami učení (jako je třeba právě dyslexie) mají skrytou vadu zraku, která jim brání dosahovat lepších výsledků.

Potíž je, že tato vada je skrytá a objevuje se třeba pouze při únavě. Nemusí ji proto odhalit ani vyšetření u očního lékaře.

Ale slíbila jsem vám vysvětlit, jak dyslexie souvisí s viděním

Až 80 % všech informací z okolního světa získáváme očima. To je hodně. A je proto jasné, že i drobná vada zraku negativně ovlivňuje čtení, učení a tím i výsledky ve škole.

Pojďme si to vysvětlit na příkladu nepřesných očních pohybů. Poměrně častá chybička, při které oči neumí přesně mířit a přeskakovat ze slova na slovo. A právě to je při čtení a učení zcela zásadní.

Představte si to na nohách. Všechny děti vesele chodí a běhají, mají dost síly na splnění úkolu a ještě jim po celodenním běhání ve škole zbyde energie. A vaše celý den skáče jen po jedné noze. Bylo by to fér? Samozřejmě že ne.

V takovém případě by bylo všem jasné, proč je zrovna vaše dítě pomalejší. Pokud bych použila terminologii poruch učení, označili bychom takové dítě jako dyschodika a dávali bychom mu na úkoly víc času.

Ano, to by mohlo pomoct, ale nebylo by lepší vyřešit, proč dítě skáče po jedné noze? Určitě ano. Vraťme se ale zpátky k očím.

Zásadní problém vad zraku je, že nejsou na první pohled vidět

Přitom je to jednoduché. Pokud se oči po řádku pohybují trhavě, mozek nedostává kvalitní informace. Dítě pak čte nesmyslná slova, přeskakuje řádky, nebo je naopak čte opakovaně. O radosti ze čtení a učení není ani řeč, spíše naopak.

Dítě se tak moc soustředí na to, aby vůbec četlo, že už nemá energii na to, aby pochopilo o čem čte.

Pojďme si stejný problém převést opět na nohy. Zkuste si představit, že jde třída na výlet. Všem, kterým nohy fungují automaticky, tak nějak přirozeně jdou krajinou a mají energii vnímat okolí, prohlížet si přírodu, zvířata apod.

A jak byste si stejný výlet užili vy, kdybyste museli celou dobu skákat po jedné noze? Zřejmě byste byli celí unavení, celou dobu byste se soustředili jen na to, abyste neupadli, abyste skákali co nejrychleji. Byli byste naštvaní, že nestíháte. Asi byste si to moc neužili, že?

Paní učitelka by vám navíc občas připomněla, že jste moc pomalí a že byste se měli víc snažit (skákat po té jedné noze).

A abyste toho neměli málo, tak by vás rodiče nechali skákat po jedné noze i odpoledne doma, abyste si to procvičili a zlepšili se. Když jste tak pomalí.

Vnímáte ten paradox? Ale to není všechno.

Proces učení a čtení má dvě fáze

V první fázi se děti učí číst. To je doba zhruba od 1. do 4. třídy, kdy jsou písmenka relativně velká, tempo čtení je pomalejší. A tady to zpravidla zvládají děti ještě zvládnou.

Problém se ale objevuje až ve druhé fázi, zhruba v té 4. třídě, kdy se děti pomocí čtení mají učit. Už to totiž není jen o čtení, ale je to dějepis, zeměpis, biologie, chemie a spousta dalších předmětů, kde se ve skutečnosti jen čtením děti učí různé informace.

Proto se poruchy čtení (dyslexie) projeví nejen v českém jazyce, ale třeba i v matematice. Protože i tam je hodně čtení, typické jsou slovní úlohy.

Dítěti, kterému se špatně čte (třeba právě z důvodu nepřesných očních pohybů), velmi dlouho trvá, než takový text přelouská. Něco zapomene, tak si to musí přečíst znovu. Pak chvilku přemýšlí nad řešením, ale to už ostatní děti začnou písemky odevzdávat. Přijde stres, který ničemu nepřidá a špatná známka je na světě. Přitom příklad sám o sobě mohl být klidně i jednoduchý.

Dočetli jste se sem a netrpělivě čekáte na to řešení?

Je to jednoduché. Stačí speciální oční vyšetření, takový zátěžový test, kolik toho oči vydrží. A ten ukáže, jestli je zrak v pořádku, nebo ne.

Paradoxně máme s rodiči radost, když nějakou vadu odhalíme. To totiž znamená, že je velká šance na zlepšení (dyslexie) nebo dokonce vyřešení problémů pomocí zrakového tréninku.

A pak rodiče dostanou pomůcky a návody k tréninku očí. Cvičí se každý den zhruba 15 minut a první výsledky se zpravidla ukáží během 1 měsíce.

Nadšení bývají všichni, rodiče i paní učitelky. Ale největší úspěch zažívají právě děti. Konečně se jim učí lépe. Snadněji. Konečně nestráví s úkoly celé odpoledne. A hlavně, konečně mají čas si sami odpočnout a věnovat se tomu, co je baví. Zkrátka zrakový trénink může dětem změnit život.

Pokud vás zajímá souvislost mezi poruchami vidění a učením, můžete si ZDARMA stáhnout můj e-book.

Příběhy mých spokojených klientů najdete na Facebooku a Instagramu, tak se tam nezapomeňte mrknout.