Blog: Proč se moje máma rozhodla začít psát blog?

Blog? Cože? Chcete vědět, proč moje máma píše blog? Nejlepší bude, když Vám to řekne sama…

Blog a vlastní web? Obě možnosti jsem si poprvé připustila před několika lelty… Absolvovala jsem tehdy seminář Táni Havlíčkové o módě (mimochodem je fakt dobrá nejen na sebepoznání, ale využívala jsem její typologii i při práci s lidmi).

Šla jsem tam tenkrát hlavně s tím, že se dozvím, co mám nosit, protože móda je oblast, kde se mám ještě hodně co učit. Dozvěděla jsem se mnohem víc. Řekla mi tam, že

Jsem šedá myš, co ráda čte a je zalezlá doma. Se světem komunikuje právě přes blog

HMMMMMM, TAK TO TEDA NE! Moje mysl okamžitě začala protestovat a ještě docela dlouhou dobu trvalo, než jsem tuto část sebe přijala. Myslím, že tam tenkrát začala cesta mého osobního rozvoje. Mimochodem tuto typologii si později přečetl i můj skvělý muž a vůbec s tím neměl problém…

Jedním z darů ležérek je, že se lépe vyjadřují psaním než mluvením. Hmmmm, blog je pro ně ideální.

Říkala tenkrát Táňa. V té době jsem ještě občas přednášela, chodila na party a tvářila se, že mě to baví… Jednak mi to připadalo velice prestižní, myslela jsem si, že je to ten top, kam se člověk může dostat a taky jsem se snažila zapadnout. Prošla jsem dlouhým vývojem. Oblékání ještě stále není moje silná stránka, ale už jsem si v tom našla systém.

Nosím to, v čem je mi dobře a necpu se do toho, v čem mi naopak dobře není

Stejné pravidlo jsem začala uplatňovat i v životě. Takže už nepomáhám lidem, kteří o to nemají zájem (ale fakt mě štve, když vidím z 10 metrů na dětském hřišti šilhající dítě. Ale už se udržím a nezaútočím na maminku slovy – Byli jste na očním?!?) … Nesnažím se zavděčit jen proto, aby mě ostatní jakože měli rádi (třeba když jsem měla na svých konzultacích problém si říct o peníze, protože já přece NIC NEDĚLÁM, JÁ JENOM RADÍM). Nesnažím se za každou cenu udržet přátelství, když je to na úkor potlačování sebe.

Vlastně se snažím se moc nesnažit. To je u mě vždycky průšvih. A naopak do svého života zařazuji postupně věci, které mi dobře dělají. Ve všech oblastech – v práci, ve vztazích, v oblékání, ve volném čase… O dost věcí (a bohužel i lidí) jsem přišla, ale díky tomu se uvolnil PROSTOR PRO TO NOVÉ. A já věřím, že pokud do mého života patří, zase se tam ve správný čas vrátí.

No ale pořád jsme nevysvětlila, proč ten BLOG.

O očích už toho vím opravdu hodně (ve skutečnosti mám pořád pocit, že toho ještě dost nevím, ale to je prý normální). Stále objevuji nové informace, stále mě napadají nové nápady na cvičení. Nepřipadám si nijak extra výjimečná, ale zjistila jsem, že to normální není. Uvědomila jsem si, že informace musím předat dál.

Je to můj dar, stejně jako to, že mě baví práce s dětmi.

V současné době jsem na mateřské dovolené (haha, prý dovolené! Tohle mě pobaví asi vždycky). Plánovala jsem si, že se budu na 100% věnovat synovi a že budeme pořád spolu… Ale já jsem v tom nebyla šťastná… Den se vlekl, syn mě prudil a já jsem čekala až přijde z práce domů jeho tatínek a zachrání mě. Připadala jsem si neschopná, byla jsem unavená a hlavně pěkně protivná.

Pak přišla možnost nastoupit do práce. Jako chápete, já, která nezvládla ani běžnou péči o domácnost a chtěla jsem si ještě přidat?!? Nejdřív jsem nevěděla, jak to budeme zvládat. Aby prcek neplakal atd., ale zvládli jsme to líp, než jsem čekala. Mě to v práci bavilo, těšila jsem se pak na syna, on byl zatím s babičkou venku na čerstvém vzduchu, babička mi přišla taky v klidu, takže nakonec pohoda na všechny strany.

Paradoxně jsem toho začala zvládat víc a líp, než předtím, když jsem měla „volno“.

Dokonce se mi to pak potvrdilo i díky knize Šárky Míkové – Ani mámy nejsou stejné (mimochodem taky velmi dobrá  knížka). Můj typ maminek často začne na mateřské něco tvořit, nebo chodí do práce, aby se z toho kolotoče nezbláznily. Mám to ověřené praxí – čas se synem jsem si začala užívat, stejně jako čas bez něj. Bez výčitek svědomí. Také jsem přestala odkládat věci na AŽ, ale začala jsem je tvořit TEĎ.

Čas je možná jediná spravedlivá věc na celém světe. Každý má 24 hodin a je jen na něm, co s nimi udělá.

Ne, tohle jsem nevymyslela, to jsem někde četla. A díky tomu, že jsem na té „dovolené“, je můj čas v práci značně omezený. Proto jsem se rozhodla věnovat více online tréninku, díky kterému mám šanci pomáhat, i když jsou děti zrovna nemocné a já třeba zrovna nemám hlídání.

Beru to takhle. Už je jasné, že já sama nevymyslím lék na rakovinu, nezachráním deštné pralesy, ani hladovějící děti v Africe… Ale můžu dobrým viděním třeba usnadnit učení mnoha dětem, které se o to v budoucnu postarají za mě. Takže k tomu svým způsobem pomůžu i já . Ale úplně mi bude stačit, když děti, které by jinak ve škole měly problémy a nebavilo by je to tam, tam najednou začaly chodit rády, učily by se snadno a i díky tomu by v životě dokázaly na maximum rozvinout svůj talent.

A pak mi přišla do cesty Stáňa Stiborová a její kurz o online podnikání

Já jsem věděla, pokud se chci zaměřovat na děti a na prevenci, musím vylézt ze své malé šedé ulity a dát o sobě světu vědět. Je to pro mě veliký krok do neznáma, není to úplně snadné.  Naštěstí mám po svém boku úžasného muže, který mě podporuje.

Sebrala jsem veškerou odvahu a šla do toho.

A víte co? Ta Táňa z úvodu článku měla pravdu, BLOG je přesně ta forma komunikace, která mi vyhovuje. Jsem v klidu doma a skrze klávesnici počítače můžu promlouvat k lidem, které to zajímá. Šetřím čas sobě i potenciálním klientům.  Díky internetu budu moci pomáhat lidem kdykoliv (i když budu třeba zrovna nemocná ležet v posteli) a dokonce více lidem současně! A to už je síla, protože to by jinak nešlo.

Takže proč BLOG? Prostě proto.